V listopadovém čísle Středníku – studentského časopisu ČVUT se shodou náhod objevil článek o Íránu – můžete si prohlédnout celý časopis v pdf a nalistovat stranu 16. Stejný článek byl ještě jednou publikován na serveru dobrodruh.cz (provozuje GTS International) – tam je i pár fotek navíc.
Příležitost zkusit malou anketku.
Celý článek
V Istanbulu jsme chtěli přespat v hostelu Sinbad, kde jsme spali již před tím. Na recepci nám ale nechtěli dát stejnou cenu jako minule a tak jsme šli ke konkurenci o 50 metrů výš, kde jsme spali dohromady za 25 YTL (asi 375 Kč) a měli jsme luxusní pokoj s TV a sprchou (teplá voda tekla jen o patro výš), takže jsme na tom nakonec i skoro ušetřili. Lístky na autobus do Sofie jsme kupovali v cestovní kanceláři hned na Sultan Ahmed – jeli jsme se společností Metro a bohužel jsme měli sedadla hned u vstupních dveří, takže nám tan řidič a ostatní občasní kuřáci znepříjemňovali cestu svým smradem. Z Istanbulu jsme vyjížděli v 11 večer a v Sofii jsme byli asi o půl desáté ráno.
Na autobusáku v Sofii nás hodně zklamali, protože jsme chtěli jet buďto do Budapešti nebo do Bratislavy a pak na Slovensko, ale autobusové společnosti vůbec do Budapesti nezajíždí a navíc platíte stejnou cenu jako do Prahy. Autobusy Praha – Sofie jezdí asi 2x denně, cesta trvá přibližně 20-24 hodin, podle toho, jak moc se čeká na hranicích. Cena se společností Račič byla 50 Euro/osobu.
Celý článek
Projíždíme téměř celé pobřeží severního Turecka – od východních hranic s Gruzií až do přístavu Zonguldag s cílem zjistit, jestli jede loď na Ukrajinu. Ptáme se v Trabzonu a Samsunu. Lodě jezdí z Trabzonu do Soči (zpáteční cesta za ), bohatí Rusové si jezdí povyrazit do některého z bordelů v Trabzonském přístavu. My jsme v těchto hodinových hotelech hledali nocleh, než nám došlo, k čemu vlastně slouží :)
Ze Samsunu také nic na Ukrajinu nejede a vypadá to, že musíme až do Zonguldaku. Cestou trávíme několik zajímavých nocí v blízkosti úzkých místních silniček, například na benzínce či při vykládce 25 tun cihel. Potkáváme značně potrhlého němce tureckého původu, který řídí jak blázen (za jízdy vykřikuje Alláh a zvedá při tom ruce nad hlavu) a chlubí se nám svou vybetonovanou zahradou. V Zonguldaku jdeme do přístavu a zjišťujeme, že lodě na Ukrajinu jezdí asi 3x týdně a vybrat si můžete ze 4 společností. Bohužel nejbližší volné místo na lodi je asi za týden a tak se vzdáváme myšlenky na Ukrajinu. Nechce se nám už stopovat a tak jdeme do kanceláře společnosti Metro zeptat se na autobus do Sofie. Cena nás přesvědčuje o tom, že by přecjenom bylo lepší zkusit stopovat. Máme neuvěřitelné štěstí, když nás bere náklaďák jedoucí přímo do centra Istanbulu.
Celý článek
Pohori Kaçkar bylo jedno z mist kam jsme se nejvice tesili. Z Yusufeli je potreba dostat se dale do hor – pro nas do vesnicky Barhal. Je to asi 30 km a tak se jdeme zeptat na cenu dolmuşe – ale 10 YTL (150 Kc) za osobu se nam nejak nechce davat. A tak jdeme stopovat – problem je, ze tu nic moc nejezdi. Nakonec stastne ujedeme asi 2/3 cesty. Ve vesnicce Sarigol se ale opravdu zda, ze civilizace, alespon co se dopravy tyce, konci. MIstni nam objednavaji caj a pry at pockame na dolmus. Zbyvajicich 10 km snad bude levnejsich a tak cekame. Dolmusak je ale mazanej a asi neumi moc pocitat a chce po nas za oba 10 YTL za tech 10 km. Jsme rozhodnuti na to nepristoupit a tak je z toho zase trochu tahanice. Nakonec si bere 5 YTL – coz jsme spocitali ze podle jeho ceniku by to melo za tech 10 km sedet. Ostatne poprve vidime v dolmusi cenik – ktery pred nami vytahl :) normalne ho maji schovany a ceny si cucaji z prstu, podle toho kolik si chteji na turistovi privydelat. Spime kousek za Barhalem, krmime se ostruzinami a jablicky.
Popravde nase mapa je opet velmi skromna – ma asi 11 x 10 cm a tak nevime moc kam jdeme. Ptame se na nazvy vesnic a hned je jasne, ze jsme z Barhalu vyrazili spatnou cestou. Nevadi – menime plan trasy. Priroda je tu krasna, hory pripominaji alpy, navic jsou docela osidlene. Je zde mnozstvi pasteveckych vecnicek tzv. yayla. Jsou to drevene domecky vysoko v kopcich, ale nikdo v nich moc neni. Obcas nejaka starenka se stadeckem prumerne obsahujicim 3 kravky, 6 ovecek a 2 kozy. Alespon mame koho se obcas zeptat kde jsme a kudy jit. POcasi je zde velmi stabilni – rano je kazdy den hezky, ale behem odpoledne prichazi od SZ huste mraky dest a mlha. Hned prvni den padal take snih a tak jsou hrebeny bile. Je take jiz docela zima a navic zjistujeme, ze podlazka naseho stanu jiz ma nejlepsi leta za sebou a tak mame vodni karimatky. Druhy den schazime pres hreben do dalsiho udoli a chteli bychom prejit hory na druhou stranu k mori. Cely den jdeme a to co melo byt dle mapky nedaleko – se ukazuje byt cestou jeste na dalsi den. Navic kdyz stoupame k hrebeni a jezeru, ktere tu ma byt je dost brutalni zima a fouka ostry vitr. Potkavame nejake Izraelce a ti nam sdeluji, ze nahore je opravdu kosa. Nakonec se rozhodujeme, ze jsme si preci jen chteli udelat peknou prochazku podzimnimi horami a ne takhle trpet. Nemame rukavice ani cepice, do stanu tece ... .nakonec to otacime a rozhodujem, ze se zase projdeme stejnou cestou zpatky. Preci jen, kolem tech 2500 je o dost prijemneji.
Jdeme zpatky po uboci a pozorujeme stopy, ktere jsou tady na ceste. Je jich tu docela hodne a vypadaji jako medvedi. Zakempujeme kousek od cesty na terasce, ktera slouzi jako pastvina. Ptame se pani pastevkyne a ta souhlasi. Pozorujeme ji jak pase a prijimame medvedi opatreni – varime 15 m od stanu :) Mistni pastevci maji zvlastni zvukove projevy – signaly – volani – kterymi ovladaji zvirata. Je to docela vtipne :) Vsak take hned dalsi den zjistime proc. Rano si vstaneme a jdeme zpatky po cesticce. V zatacce v udoli za vesnici slysime naproti sypajici se sterk v prudkem uboci. Je tam medved – slysel nas driv a sape se nahoru, smerem od nas. Vzdusnou carou je od nas asi 150 m. Problem je, ze ho neslysime utikat. Zrejme se vyskrabal na cestu a sedel a cekal co bude – stejne jako my naproti :) bohuzel sedi tam kam potrebujeme jit. Po minute rozmysleni se otacime zpet a pujdeme jinudy. Cestou vidime trus, nad kterym jsme take premysleli – tak ted uz vime od koho to bobulate hovinko bylo. Jsme v uboci a tak nam uz nezbyva moc alternativ, neb sjme to jiz dvakrat otocili. V udoli jsme zezhora videli cestu, ktera by mohla vest do Barhalu. Take vidime cestu do lesa, ktera by se na ni mohla napojovat. Takze zbyva sestoupit asi 200 prudkym svahem bez cesty. Je to tu vsude okolo takove medvedovo a tak se snazime delat maximalni hluk, aby o nas vedeli a mohli v klidu uteci. Cestou vidime dalsi trus a spechame dolu. Byla to stastna volba, dole byl most pres reku a cesta je dokonce zkratka do Barhalu. Na louce u reky jeste rozdychavame to setkani s medvedem.
Do Barhalu schazime dalsi den, jiz bez neocekavanych setkani. S kym se nechceme setkat je dolmusak, ale stejne nic nejede a ve vesnici je mrtvo. Jdeme pesky a budem stopovat. Do Yusufeli prijizdime odpoledne a jeste stihneme odjet az do Hopy k mori, kde spime na plazi.
Celý článek
Posledni presun do Tabrizu (13 hodin) jsme si vylozene uzili, davame sbohem iranskym volvum a odted se zas bude stopovat. V Tabrizu spekulujeme nad koupi listku az do Erzurumu – ale bus je plny a tak neni co resit. Jdeme navstivit Nassera do infocentra. Pripadame si jako doma :) povidame si o nasi ceste a Íranu. Potom jeste vyrazime koupit lavash – mistni chleba, ktery je asi 2 mm tenky, spis takovy list papiru. Jeho vyhodou je, ze vydrzi nekonecne dlouho a to se nam do hor zatracene hodi. Jeste kupujeme dalsi slozku potravy, na ktere jsme se stali zavislymi – datle :) Pak jiz odjizdime na autobusak a kupujem si listky do Maku. Bohuzel nejede nic klimatizovaneho a ani stary dobry mercedes. Jede jakoby moderni bus – nema otviraci okna a klimoska mu moc nefunguje. Vysledkem jsou 4 hodiny v neprijemnem horku a nedychatelnu.
V Maku chceme jet taxikem na hranice – odchazime dal od nadrazi a stopujeme jednoho a ten souhlasi s cenou pul chomejnyho za oba. Taxik uz byl plny ale jeste jsme se tam nacpali. K nasemu prekvapeni zastavuje v centru Maku a at si prestoupime a zaplatime dalsiho chomejnyho. Sborove na nej kricime ze jasne rekl Bazargan 5000 IRR. Zkusene mu sebereme penize, at si nezvyka. Jdeme k druhemu taxikari a ten nas bere za 1 chomejnyho – coz je korektni cena az do Bazarganu. Mezi sebou se ti dva nejak vyrovnali.
Pesky dojdeme az na hranici. Celnik nam docela vybaluje batohy a kouka co vezem. Pak uz to jde rychle – u turecke budky sice stoji manici z autobusu s asi 120 iranskymi pasy, ale Lukas ma delsi ruce nez iranci :) a tak jdem dopredu. Petra odhazuje satek a jdeme na stopa do Dogubeyazitu, kam nas bere kamionak, a hned at jedeme k nemu do Agri, musime mu zalhat, ze si chceme prohlednout mesto. Tak nas propousti a my uz za tmy kracime do kempu za mestem. Cestou nam zastavuje jeep z kempu od konkurence a tak jedem az pod Ishak Pasa Seray. Ukazuje se, ze jsou tu nejake konexe s ceskem, takze jsme hned prominentni hosti :) Prichazi nejaky Mehmet a ze s nim musime na pivo ...to jsme stejne chteli :) tak jdeme. Z jednoho jsou tri, Mehmet organizuje mimo jine vypravy na Ararat a podnika ve vsem moznem. Chce Petru najmout jako vudkymi a spolupracovnici a tak vselijak spekulujeme. Ptame se ho s cim obchoduje v Iranu – ropa?? Pry plasty – benzim taky, ale o tom se na verejnosti nemluvi. V Turecku je benzin 20 x drazsi a rikame si, ze to musi byt hrozne pokuseni. Sice to armada kontroluje, aby se pres hranice nedostala ani kapka, ale cenovy rozdil je takovy, ze vydelat muzou vsichni – od celniku az po konecneho spotrebitele (to je nase spekulace :). Zajimave je, ze iranske rafinerky nezvladaji pokryt spotrebu a iran musi 1/3 benzinu dovazet a iranska vlada cenu benzinu drsne dotuje.
Rano se tezko zvedame, prece jen nejsme uvykly konzumaci :) a jdeme na stopa S iranskym kamionakem jedeme nekam pred Erzurum a potom s prepravcem zeleniny do Yusufeli. Je trochu nastvany, ze nechceme byt mosafiri u neho v Artvinu, ale to bychom prejeli hory.
Celý článek
Sehnat v Yazdu listky na nocni autobus do Esfahanu bylo docela tezke a tak zustavame jeste dalsi noc a jedeme az rano – jeste ke vsemu obycejnym mercedesem bez klimatizace. Nastesti to neni daleko a nebylo zas takove vedro. V Esfahanu se nas hned ujima student s perfektni anglictinou a kupuje nam listky na MHD – vysvetluje jeji system (tri typy autobusu s ruznymi cenami :) a jede s nami kam potrebujem. Nemame chut obihat hostely a tak zustavame trapne v Amir Kabir hostelu. Je nechutne proflakly a bydli tu vsichni spravni batuzkari. Planujeme zustat tri dny. Prohlizime si mesto, ve kterem je nekolik krasnych mesit a hlavne nekolik starych mostu pres reku. Podel reky je pekny travnicek a vecer tu mistni korzuji a my vecerime. Prisedaji si k nam lide hovorici anglicky – vetsina elektrotechnici z mistniho FELu :) tak ma Lukas o zabavu postarano. Ve meste se nachazi take armenska ctvrt – bohuzel jsme tam sli v patek a katedrala i kostely byly zavrene.
Rozhodujeme se, ze dalsi presun bude az do Tabrizu. Uz jsme trochu unaveni z tech mest a tesime se na Kaçkar. V Esfahanu bylo prekvapive tepleji nez v Yazdu a sviti zde ostre slunce, ktere pokud se odrazi od budov – temer oslepuje a zneprijemnuje pobyt venku. Nastesti je zde mnoho parku, kde se muzem ve stinu natahnout a piknikovat :) jo jo chytli jsme zase patek.
Celý článek
Vita nas krasnym vychodem slunce a tak se pesky vzdavame do centra. Neni to daleko a je docela prijemny chladek. HLedame cenove prijatelne ubytovani, ale moc se nedari. Nakonec se rozhodujeme vzsolit 12 USD za pokoj se sprchou. Smlouvat absolutne nechteji :( Navic kdyz si Petra lehla na postel , tak zjistila, ze je v pulce prelomena. Jelikoz oprava mela probehnout cihlou – branime se. Nastesti se objevuje pan z turisticke policie a radi nam at jdeme do jineho hotelu. Domlouva nam aby nam vratili penize a my se nakonec ubztovavame v Silk road hotelu, ktery v nasem pruvodci vubec neni. Navic muzeme spat na strese jne za dolar:) to jsme tu cenu hodne sklepli. V hotelu se potkavame se dvema polaky, co jsme je uz videli na Sabalanu. Hotylek byl opravdu moc prijmeny a velkou merou se podilel na pohodovem tridennim pobytu v Yazdu. Byl to opraveny tradicni dum, s nadvorickem uvnitr. Uprostred bazenek, kyticky a veleci postele s polstarky :) ano nase nejoblibenejsi misto. Navic zde docela dobre vari a kupodivu docela levne, ochutnavame tedy nejaka mistni jidla. Vydavame se take na obhlidku stareho mesta – jsou to male domecky uplacne z hliny, propletene malymi ulickami. Ve meste je take nekolik prekrasnych mesit.Yazd je navic jednim z poslednich center Zoroastrianu – nabozenstvi, ktere bylo v Persii pred Islamem. Navstivime chram Atashkadesh – kde hori vecny ohen (asi od roku 470 pred nasim letopoctem). Druhy den jedeme na vylet ke Vezim ticha. Je to zoroastrianske pohrebni misto. Mrtvi byli posazeni na veze, aby neznecistili pudu a ponechani supum. Sedel s nimi knez a pozoroval, ktere oko vyklovne ptak nejdrive. Jedno znamena cestu do pekel a jedno do nebe. Cestou k vezim se ukazuje, ze Tomas hovori plynne persky :) takze mame tlumocnika. Dalsi den venujeme nakupu listku do Esfahanu, valeni se, holeni, pruzkumu cukraren atd :) Take se konecne podarilo Lukase naucit nejakou spatnost :) jak jsme si s jeho spolubzdlicimi z koleje casto prali. A ted to prijde: Lukas kouril. Jelikoz na nasi strese bylo opravdu prijemne, davame si vecer cajicek a broskvovou vodni dymku.
Celý článek
Ve dnech 13.-15.září 2006 proběhnou v prostorách Městské knihovny v Praze Dny kultury Íránské islámské republiky. Akce se koná pod záštitou Velvyslanectví Íránské islámské republiky v Praze a Česko-íránské společnosti. Představení se uskuteční každý den od 18.00 do 21.00 hod. Současně se mohou návštěvníci v rámci výstavky seznámit s íránskou kulturou a tradičními íránskými výrobky.
Tahle hlaska bude velmi dulezita pro nase cestovani – patek – pro muslimy den volna nicnedelani, znamena, ze u vsech zajimavych mist bude plno plno a beznadejne plno :) Pokud ovsem clovek nema v umyslu pozorovat iranske turisty, coz jsou zajimavi tvorove sami o sobe. Vyznacuji se velkym mnozstvim moderni techniky, zejmena pak digitalnimi videokamerami. Muzska cast velmi rada pozuje u turisticky zajimavych mist a nechava se ofocovat zenskou casti(obracene nepozorovano). Dale, ma-li moznost nakoupi velke mnozstvi vsemoznych suvenyru a pochutin. Po prohlidce mista obvykle nasleduje piknik.
Piknikovani je dalsi nedelitelnou soucasti iranske kutury. Podobne jako v turecku – vyjede rodinka velikosti pres nekolik kolen. S sebou maji nekolik kobercu a skladaci stan – pro zeny, ktere si zde moihou svleknout satek. Dalsi casti je minigril na maso, plynovy varic, hrnce, talire, sklenicky a cajovar. Casto takhle posedavame a pozorujeme to usili :) obvzkle vse vede k dobremu jidlu – kebab (maso na rozni) s ryzi. Jako cizinci budime dost pozornosti uz jen absenci vseho toho vybaveni a casto jsme k pikniku prizvani. Snazime se take neco darovat na oplatku, lec nase moznosti nejsou zdaleka ekvivaletni.
Casto nas lide oslovuji primo na ulici – ptaji se odkud jsme, jak se nam v Iranu libi a vitaji nas tady. Pokud jde o asociace k Ceske republice, jednoznacne vede Pavel Nedved. Je zajimave sledovat na jakou narodnost nas lide tipuji. Jen za vcerejsek jsme bzli Rusove, indove a dnes dokonce cinani – to uz jsme trochu nechapali :)
Pomalu si zvykame na zvlastnosti zdejsi spolesnosti. Petra chodi pekne v satku. Lukas nosi dlouhe kalhoty. Spise nez nerovnopravnost zenskeho pohlavi (ktera asi do urcite miry tradicne funguje) jde o segregaci obou pohlavi. V mestske doprave jsou vpredu muzi a vzadu je oddelena cast pro zeny. Ani v taxiku nesmi zena sedet vedle ciziho muze – to vlastne nikde. Co se tyce zahalovani – berou ho nektere iranky velmi velmi laxne :) satky jim visi nekde vzadu na hlave spise jako modni doplnek. Take manta jsou hodne moderni. Zaroven asi polovina zen nosi tradicni cador – cerna plachta, pres telo, zahalujici od hlavy k pate, drzi se bud rukou nebo zuby.
Komunikace ve Farsi z nasi strany zatim silne vazne – prakticky se omezujeme na pozdravy, podekovani a cislovky. Jeste stesti, ze tak hodne irancu umi anglicky :) Jedinou nevzhodou zustava, ze si sami nic neprecteme.
Celý článek
Z smradlaveho Gutur Sui se presunujem minibusem do Ardabilu a odtud autobusem do hlavniho mesta kaspicke provincie Rashtu. Misto tri hodin jedeme asi pet a v rashtu nakonec musime prespat. Nejlepsi je, ze vas autobus obvykle vzhodi na neznamem miste ve meste a snazte se :) Nakonec jsme se doptali a nasli tu nejlevnejsi ubztovnu ve meste – udajne. Tady musime tezce smlouvat a i se sprchou to nakonec mame za pet a pul chomejniho. Ale sprchu uz po tydnu nutne potrebujem :) Jdem se podivat na bazar a pro jidlo.
Rano je nasim cilem probojovat se do vesnicky Masuleh. Pro bohateho zapadniho turistu neni zadny problem. Proste vezme taxika a jede 60 km za par chomejnych. To neni nas pripad – a tak usilovne hledam eodkud jezdi minibusy do mestecka Fuman. Z hlavniho autobusoveho nadrazi evidentne ne – uz jen dostat se sem nas stalo mnoho sil. Navic sem MHD jelo ale odsud nejak nejede..a tak hodinu sedime a cekame, vzmzslime kam pojedem jinam... a nakonec jdem o zastavku dal. PO ceste nam zastavuje chlapik a zda se , ze vi odkud jezdi minibusy a chce nas tam svezt. Ukazujem mu 5000 kyva ze jo...nakonec se s nim trochu popereme o penize, protoze si tu castku ztrojnasobil a nechtel nam vratit. Casem se trochu stava pravidlem, ze pri jizde spolecnym taxi nas chteji dost obrat a kdyz nemame male penize – coz nikdy nemame – tak nechteji vracet :(
Minibusem jedem do Foumanu – bezva mestecko – pecou tady moc dobre kolacky, ktere jsme si soukrome nazvali foumanske :) je to slabe testicko auvnitr urechova pasta, navic teple primo z pece. Nachazime minibus do Masuleh a za chvilku frcime nahoru.
Masuleh je jedna z puvodnich vesnicek co se tu zachovali, bohuzel je z ni brutalni turisticka atrakce. Prijizde sem mnoho lidi uz jen kvuli chladnejsimu vzduchu. Mistni obyvatele se prizpusobili a snazi se vytezit maximum. Iransti turiste schopni koupit kazdou kravinu jim v tom notne napomahaji. Vesnicka je zajimava tim, ze je postavena v prikrem kopci a domy stoji jeden nad druhym. Strecha jednoho domu, tvori ulici o patro vys. Stravili jsme zde celkem dve noci – kempujic na vyvysene plosince spolu s nekolika iranskymi rodinami. Budime docela pozornost, kdo umi anglicky snazi se s nami komunikovat. Jsme pozvani do Rashtu – ale tam uz nechcem, kdyz jsme se probojovali ven :) vecer nam jedna rodinka dava caj a seminka na louskani a rano pistacie. POstupne se stava pravidlem, ze kdyz si sedneme vedle piknikujici rodinky – coz je vsude kde je stin a trava – dostavame jidlo nebo neco dobreho. Navic je skvele , ze jich pomerne dost umi anglicky. Staci si sednout na nejakem axponovanem miste a anglicky umici jedinec si brzo prisedne :) a tak si muzeme popovidat. Takze v masuleh poposedavame na ruznych mistech a povidame si s Iranci.
Dostavame pozvani do Tabrizu a zaroven se dovidame o hradu nedaleko. Jmenuje se Rootkan a jede se tam z Foumanu – tolik mame informaci. Nakonec se tam v pohode dostavame. Bali jsme se, jak to tam budeme hledat – jenze on je patek. A v patek nejsi nikdy sam :) a tak je tu asi tak 20000 lidi piknikujicich. Navic k hradu vede prekrasna cesticka – podel potoka a listnatym lesem. Vzpada to trochu jako elfi zahrady :) Je tu opravdu bujna vegetace, zelena je pastva pro nase oci – les jsme videli naposledy nekde v Bulharsku. Nakopec vylezame odpoleden pred setmenim a uplne mokri. Diky vzsoke vlhkosti se brutalne potime. Hrad ale stal za tu namahu. Je rozsahly a citlive zrekonstruovany. Obdivujeme okolni huste listnate lesy a pak vyrazime smerem dolu postavit si stan.
Rano chytame savari zpatky do Fumanu a tady chceme zase do minibusu. Na ulici nas jeden odchytava tak naskakujeme. Vysvetlujeme mu, ze si jeste chceme koupit fumanske a tak nam zastavuje u pekarny a pak bez milosti frci do Rashtu. Trochu nas udivuje, ze nenabral na zastavce zadne lidi, ani nezastavuje po ceste. Ridic jen opakuje Mister – Rasht – terminal bus Teheran. To docela souhlasi tak mu to odkyvame a cekame co se z toho vyklube. Nakonec nic – proste expresni special pro dva turisty za normalni cenu s dopravou az na misto kam si preji :)
V clanku jsou fotky
Celý článek
Z Tabriyu odjizdime autobusem do mestecka Meschkin Shahr. Odtud potrebujeme do Gutur Sui – vesnicky pod horou. Na autobusoven nadrazi nam samozrejme tvrdi, ze tam nic nejede a musime jet jejich taxikem. To se ukazuje jako nepravda – nebot tam jedou minibusy. My nakonec jedeme spolecnym taxikem – obvzkle nazyvanym savari. Vesnicka nas opravdu prekvapuje. Je tu hrozny smrad – na padnuti. Po chvili zjistujeme jeho pricinu – sirne prameny. Vsude okolo je hodne nomadu – pastevcu ovci a koz. Maji tady rozbalene stany a dodavaji jidlo do Gutur sui, kde se primo na ulici oveky podrezou, povesi ke stanku a behem dne se maso odrezava a opece pouze nasolene na uhlicich. Bylo velmi dobre – kdyz bz se leckomu asi zvedl kufr, jak tam to maso visi. No ve 3000 je snad uz zima na to aby se zkazilo – takova byla nase uvaha. Zakempujeme u ricky ne nepodobne stoce s odpadky, okolo kempujici iranci si s prirodou hlavu nelamou.
Druhy den se balime a chceme dojit do utulny Panako asi ve 4000 m. Jdeme udolim pok kopcem a potkavame dalsi pastevce. Bohuzel nemaji prilis vycvicene psy a u jednoho se musime velmi branit – hazeni kamenu jaksi nestaci a pred sezranim nas zachranuje priskocivci pastevec s bicem – opravdu v posledni chvilce' vzhledem k tomu ze Petra pri ustupu udelal premet pozadu a lezela bezmocne na svem batohu, ktery bzl tezky a tak se nemohla zvednou tak snadno (poloha chrobak na zadech). Navic za chvili vidime jak na nas od jurt vzbiha stadecko asi peti psu a tak metelime do kopce co to da – psi si to nakonec rozmysleli a tak uz se branime jen projizdejicimu pastevci na oslu, respektive jeho psu. Je mu uplne jedno , ze se nas jeho bestie snazi sezrat. Jeste ze jsme si vztahl i tycku od stanu – taky na nej vrcime a stekame, tak se drzi asi 2 m od nas a hrozne vrci a steka. Dalsi jurtova mestecka obchazime velikanskym obloukem. No nakonec prichazime trochu traumatizovani do utulny a stavime si tady stan pekne v zavetri. Radujeme se, ze ho tam muzeme nechat a nemusime tahnout veci na kopec. Navic cesta na vrchol je znacena praporky. Okolo utulny je zivo – iranci jsou priznivci horolezeni a vzdavaji se nahoru v mnohaclennych skupinach. Brzo ulehame , doufame ze se ani jednomu neudela z vysky mdlo a take zavrhujeme vstavani v 5. V tolik se ma vzrazet na vrchol – nebo to tak vsichni delaji, no ale nam se nechce :)
V sedm vzchazime, kopec je docela strecha, predchazime nekolik vyprav co vyrazili v pet :) a za 3 a pul hodinky jsme na vrcholu. Je to tu pekne – maji na nem jezirko s ledovcem. Vylezme az na skalku s iranskou vlajkou a snazime se o vrcholove foto. Jeste hodku sedime u jezirka a pak jdem dolu. Az cestou zpet se ukazuje jak strasny krpal jsme vylezli, je to hodne prudke. Za dve hodiny se sesypeme do tabora a koumame jak do Gutur sui. Da se sem titoz jet i jeepema nam se kolem tech pejsku podruhe zatracene nechce, takze nakonec jedeme jeepem za 4 chomejny. Je to dost – ale nase zivoty jsou nam milejsi. Abychom to uvedli na pravou miru, polaci co prisli dalsi den, zadne problemy nemeli. Mozna uz smrdime nebo co :))
Dalsi den odpocivame v Gutur Sui – odpoledne nas zve na obidek piknikujici iranska rodinka a tak poprve ochutnavame domaci jidlo. Jsou na nas hrozne zvedavi :) skoro jako my na ne.
V clanku jsou fotky Gotur Sui, útulny Panako a vrcholu Sabalanu.
Celý článek
V prasnem Dogubayazitu si to rano sourame na stopa – hned nas bere typek a tak jedem sice rychle, nikoli bez problemu. Na hranicich z nej vzpadne, ze je taxik a chce po nas 20 YTL – coz samozrejme odmitame, na takovehle zpusoby nejsme zvedavy. Raznym krokem jdem k turecke hranici a typek za nami a vykrikuje neco o policii. U turecke budky se tam bohuzel nacpe pred nama a dozvidame se, ze kdyz nezaplatime nepusti nas pres hranici. Vubec nechapeme proc se s nim ti policajti bavili – oznaceni taxik nema a vzal nas na stopu. Sedame si u budky a stavkujem. Oni se dohaduji. Ambasadu nam zavolat nechteji – docela nepekne od policie. Nejhorsi bzlo ze mu to nakonec ti policajti zaplatili – ne vse ale neco mu dali, aby neotravoval. Na nas se tvari kysele, ale pres caru nas pusti. Na Iranske strane si Petra nasazuje kuklu a jsme vpusteni za mrize se slovy Welcome to Iran. BEz nejake kontroly jsme odvedeni do kancelare turistickeho ofisu, kde jsme tazani ohledne nasich znalosti o Iranu, itinerare, dostavame informacni brozurku a vysvetlime proc Cesi tak blbe hrali na MS a pak muzem jit.
Jdeme naproti do banky smenit penize – neco sice mame z Turecka – ale kurz meli dobry tak jeste neco domenime, lepsi nez smelit na ulici, i kdyz to asi hodne lidi dela. Jdeme pesky do Bazarganu – mestecko pod hranici a tady si berem taxika do Maku za 2 Chomejni.
Co se tyce penez je to tu trochu slozitejsi. Oficialni menou je Rial a 10 000 IRR je asi 23 korun. Bezne uzivanou jednotkou je v hovoru ale nekdy i psani Tuman – coz je desetinasobek Rialu. Je dobre se vzdy ujistit o cem se bavime. Ze zacatku to bzl trochu zmatek – zvlaste kdyz jsme nevedeli, co ma kolik stat. Navci nejvetsi bankovka je 20 000 IRR takze mate fakt balik penez :) Kdyz se mluvi o rialech ve vetsim rika se chomejni. 1 chomejny je 10 000 IRR.
V Maku na autobusovem nadrazi se nas ujima hodna studentka anglictiny – jejiz jmeno jsme bohuzel zapomeli. Pomaha s koupi listku do Tabrizu, radi nam, pomaha Petre spravne nasadit kuklu, v Tabrizu nas necha z busu vyhodit na miste blizko centra a usmlouva nam taxika za prijatelnou cenu. JO jeste nam poradila levny hotel – a jelikoz jsme nemeli pruvodce dost nam usnadnila praci. Nakonec tedy zustavame v hotelu Maschad za 5 chomejnych za pokoj pro dva. Aklimatizacne se rozhodnem zustat dve noci. POtrebujeme si ujasnit co vlastne budeme v Iranu podnikat.
Hned od hotelu je patrna velka cedule Turist Information – jedine citelne pismo pro nas :) tak tam jdem. Ve dverich se dozvidam ze jsem pekna kocka a ze pan Nasser umi slusne cesky :)Opravdu jeho kancelar muzeme jen doporucit. Ma zde knihu z informacemi od ostatnich cestovatelu – odkud se dozvidame jak nejlepe na Sabalan. Nabizi nam pruvodce LP jen za 6 USD – coz bereme (asi iranska kopie – ale dobra :) Radi Petre co s tim oblecenim. Pro ilustraci prijela jsem v kalhotach znacky rejoice – v bile kosili – rozhodne ne v predepsane delce a k tomu jsme mela svatecni, hodne konzervativni satek pujceny od kamaradky :) proste zjev. Razime do prilehlych obchodu a po hodine si Petra konecne koupi spolecensky prijatelne manto. Plast po kolena v hnede barve a k nemu hnedy slaboucky satek.Vecer zjistujeme, ze iranci umi vyborne pect a tak kupujem ruzne kolacky k veceri. Krome toho jsme hledali hlavni telefonni urad – ktery jsme bohuzel nenasli. Dalsi den menime penize v bance – byl zde hrozne vtipnej urednik co umel dobre anglicky :) JInak nase banka je tu zatim jednoznacne Bank Melli.Jdeme jeste navstivit mesitu, ktera se sice jmenuje modra – ale modre je tam pomalu, potrebuje opravit.Rozhodujem se, ze v dalsich dnech zkusime zdolat horu Sabalan.
Celý článek
Pohranicni mesto Dogubayazit bylo presne takove jak jsme ocekavali – pohranicni s prominutim dira s vysokou koncetraci transitujicich pozemnich cestovatelu – mnohdy ve stadiu rozkladu :) Po chvilce hledani se nam dari najit levny hotel za 8 YTL pro dva – tak si dovolime luxusne dve noci. Za chvilku se k nam naproti v internet cafe hlasi cech Milan, tka jsme radi, ze si muzeme konecne s nekym pokecat – jdeme na caj – a dozvidame se jak pekne ho turecko uvitalo: nejaky chytrak mu vytrhnul penezenku a utekl s ni – mistni policie si stim docela poradila a dalsi den ho meli, ale asi bez penez. Druhy den vyrazime na vylet k mistni jedine pamatce Ishak pasa saray – pevnost kousek nad mestem. Je pekna a opravena, navic nahoru jedem nakladakem takze parada. Splhame jeste na kopec a prohlizime si zbytky palace z doby rise Urartu. Zpatky do mesta jdeme pesky, neb jsme se vsichni shodli ze tech 5 km ujdem. Odpoledne ve meste koukame na obleceni pro Petru, ale Dogubayazit je pro nakupy to nejhorsi misto – neni tu trh :( povetsinou obchody se zapadnim oblecenim. Vecer jeste dlouho vykecavame a tahame rozumy z MIlana – navic j eto Lukasuv skoro spoluzak – studoval na stejne katedre :) Odpoledne jsme behem prochazky mestem zabrousili take do obchudku s hudbou – neb na tomhle vylete jsme chteli pokupovat hudbu z ruznych mist. Koukame po CDckach a moc se v tom nevyzname – sedame si k prodavacovi a posilhavame po jeho komputeru a dalsim vzbaveni schovanem vzadu – je to skcele vybavena palirna :) nesmel mu ukazujeme co chceme – po hcvilce pochopi a seda si k pocitaci – 14 skladeb za 7 YTL. T o nechcem – pisu mu na papirek 5 a jeste MP3. Nakonec se dohadujeme a tak mame 20 hodin hudby z ruznych oblasti Turecka kurdistanu :) tohle nas opravdu potesilo. Navic typek bzl ucitel hudby – takze je to od kvalifikovane osoby.
Celý článek
V Dıarbakıru opet resıme dılema jak efektıvne na stopa z velkeho mesta, nenı lı blızko vesnıce kam se da dojet dolmusı. Vysvetlıt v autobusu, ze chceme vysadıt za mestem je nad nase sıly. Tentokrat proste naskakujeme do busu, drze bez predem zakoupeneho lıstku a nechavame se vysadıt za mestem – takze anı nıc neplatıme :) NEz jsme odjelı valıme se v parku. Dnes vecer hraje Mlada Boleslav s Galatasaray Istanbul – vsıchnı to tady vedı a po zjıstenı ze jsme cesı z toho majı radost a taky hned vestı skore – je jasne ze Istanbul vyhraje – ale my to tak neprozıvame. Stop moc nesel a tak spıme kousek pred Bıtlısem. Rano vyrazıme smerem do Tatvanu. Tady se snazıme zjıstıt kuda na Nemrut dag – vyhaslou to sopku, v jejımz krateru je nekolık jezer. Jdeme chytre do ınformacnıho centra a hned mame mapku krateru. Taky se ptame po dolmusı – nahoru je 15 km asfaltka a to se nam slapat nechce. Ve meste nabızejı ruznı vyderacı odvoz za 50 YTL – vtıpalcı. Dolmus jede – ası, cekame pred turıstıckym centrem a potkavame Mehmeta. Je to mıstnı turıstıcky kapo – ktery zachytava turısty a vozı je nahoru za normalnı cenu. Je nam sympatıcky – chape, ze cesı nemajı moc penez :) Slıbuje nam, ze muzeme u neho kempovat na zahrade zdarma a tak s nım odjızdıme do vesnıce pod sopkou. Jsou zde s namı dalsı dva ızraelcı a brıtska rodınka s mımınem – ale tı odjızdejı. Bylo to tam neco jako vesnıcky hostel – melı jsme z toho trochu rozporuplne pocıty. Vrelost se kterou jsme bylı doposud hostenı a zajem o hosta se ponekud vytratıl. Ale jsme tu za penıze (tedy platıme dopravu – celkem 10 YTL tam a zpatky) a ne jako mosafır, abzchom to uvedlı na pravou mıru. Jako kempık je to tu super – stınecek pro stany v zahradce je lahoda. Navıc to mame do krateru 4 hodınky chuze ı se zdolanım nejvyssıho vrcholu (3050 m.). Dalsı den tedy nechavame vecı ve vesnıcı a jdem nahoru. Vyhled na jezera je hezky – cesta po sılnıcı uz mene – ale da se jıt ı jınudy – ovsem to jsme nevedelı. V krateru je celkem pet jezer – jedno obrovske se studenou vodou, v dalsım ma voda 60 stupnu – udajne. Tepla je – ası tak :) Vylet nam zabral celly den a druhy den jsme docela znıcenı – a tak zustavame ve vesnıcı s tım ze budeme odpocıvat. Sedıme na verande pred kuchynı a ucıme se arabsky :) vecer sı povıdame s Izraelcı a tak se dozvıdame neco ı o soucasnem konflıtku. Netusılı jsme jak je to mılıtantnı zeme – vsıchnı chodı na vojnu: klucı na 3 roky a holky na 2. Shachaf rıka – ze ted kdyz jsou v konflıktu vetsına mladych muzu musı narukovat – sam dostal povolavacı rozkaz nez odjel, az se vratı musı nastoupıt. Docela ho lıtujem – ale onı to berou jako normal. Dalsı den uz se konecne vzkopeme z kurdske vesnıcky :) a odjızdıme do Ahlatu a potom do Adıcelvazu. Jezero Van tu ma uplne nove grady :) je opravdu super. Voda v nem je lehce mydlovıta a kdyz se clovek dıva po vode do dalky dela to krasne barvy – svetle modra prechazı v tmavou – jako v karıbıku :)
Je nedele a proto jako spravnı turcı se rozhodujeme pro odpolednı pıknık. Kupujeme sı certsve placky, syr, nejakou ochucenou kukurıcı a zluteho melouna. S tım se odebırame na plaz a pekne se cpeme – to nam vzdrzı ası do petı a pak zas razıme na stopa. Jeste bychom melı zmınıt ze dopoledne byl take venovan cas Lukasove zevnejsku :) protoze se mu uz ı detı na plazı smaly jak je fousatej :) Takze sı pekne dosel do Kuafor salonu (pansky holıc) a tam ho pekne vzalı brıtvou do hladka, zastrıhlı vlasy, namastılı nejakym kremem a zapudrovalı :)
Na stopu nas berou trı typcı – byl to zase povedeny stop – jen co je pravda. Jeden z nıch je slusne namol. Po petı mınutach stavıme a uz jsme v restauracı. Nutı nam rakıjı – cısnık prınası melouna, vıno, orısky a lahev rakıje. Rıkame jım ze jsme cele odpoledne jedlı – a opravdu jsme prejedenı. Rakıje dostavame poradnou botu – decı rakıje s ledem a dolıta vodou. Kdyby ta rakıjka nebzla tak dobra :) neodmıtame jı. Chutna sladce jako anyz. Objednavajı dalsı jıdlo – ryby a salat. Prekonavame se a neco jeste zbastıme. Ukazuje se ze panove pılı uz predtım – chlubı se kdo kolık rakıjı- bohuzel pıje ı pan rıdıc. Rozmyslıme se zda jet dal nebo se nechat radejı vysadıt. MIsto u restaurace pro stan moc vhodne nenı a tak jedem, trochu vystrasenı jak to rıdıcovı pujde. Docela to slo – jen nas odmıtlı vysadıt na namı vybranem mıste a vezou nas nekam jınam. Tak cekame co se z toho vyklube. Prıjızdıme na hezke, travnate mısto na plazı a ejhle onı tu majı svoje rodınky a pıknıkujı. Panove sı jen udelalı vylet na panacka. Zvou nas k sobe – jsou to moc hodnı lıde – ale my jsme uz opravdu hodne prejedenı. Jenze samozrejme vsechno jıdlo putuje pred nas. Pıjeme caj a delame ze jıme. Skutecne jsme snedlı jen domacı zakusky – protoze ty se nam hned tak nepostestı ochutnat. Byly super. Pak zacınajı vymyslet at jedeme k nım domu a jsme jejıch hoste (rekne se to mosafır) – ale nam se u jezera lıbı a tak jım turecky porad opakujeme jak j eto tu krasne – güzel, çok güzel a rozplyvame se jak nejvıc to jde :) a tak se nam darı je presvedcıt. Uf :) uz jsme docela dlouho nemelı trochu soukromı. Stavıme sı stan a vecer prıvadı vojacı dalsı dva turısty. Jsme totız v nejake safety zone – armada tu ma kontrolnı stanovıste a prohlızı auta jestlı nevezou benzın z Iranu – to je zakazane. Vojak mluvı dobre anglıcky a rıka nam kde jsou toalety a ujıstuje nas, ze tady jsme v bezpecı :) (majı tu obrnene transportery ...a takove drobnostı) – at se na neho kdzkolıv obratıme. Tı dva, ktere prıvadı jsou svycar a rekyne, kterı jedou do Indıe po zemı na kole. Fabıan vyjızdel pred rokem ze svycarska, pak potkal prıtelkynı v recku a ted jedou spolu – rano sı povıdame, je s nıma legrace. Rano nam vojacı davajı chleba k snıdanı – pac se tu neda nıc koupıt. Taky nam stavı dolmusı a jedem zadarmıko do dalsıho mesta. Odtud stopujem do Dogubayazıtu kde jsme ası v pul druhe odpoledne.
Celý článek
Do dyıarbakıru prıjızdıme k veceru. Hledam nejaky hotylek – nakonec usmlouvame jeden za 20 YTL – nevıme jestlı to je moc nebo malo, ale cenu jsme stahlı o tretınu, tak jsme spokojenı. A mame televızı :) Vecer jdemven koupıt jıdlo – placku do pekarny, syr a vıno :) nase obvzkle snıdane, vecere a ı obedy. Zastavuje nas nejaky mlady muz a radı nam abychom se tu moc nepotulovalı, ze tu nenı bezpecno. Stejne nam radıl ı Nurezzın – pry je tu hodne nezamestnanych a krade se. Krome toho jsme v Kurdıstanu – coz znamena vsudyprıtomny strach ze separatıstu a terorıstıckych utoku. Na sılnıcıch jsou polıcejnı kontroly a nad Dyıarbakıram neustale leta helıkoptera. Tak sı to zase masırujem do hotelu a pıknıkujem u telky – podle predpovedı pocası planujem kam pojedem.
Druhy den prochzıme mesto – centrum je ası 2 x 2 km obehnane nekolıkametrovou hradbou – ktera je zachovana v cele delce. Jsou v nı ctyrı zachovale brany – do krıze vedou dve hlavnı ulıce a jınak je zde splet malınktych ulıcek, ke bydlı lıde. Mesto je stale funkcnı pevnostı :) Domky majı zelezna vrata a kazdy z nıch take tvorı malınkatou obrannou jednotku :) Z Dyıarbakıru se chystame jet k jezeru Van - 28 ve stınu mluvı samo za sebe :)))
Rano vyrazıme na stopa smerem k Adyıamanu. Berou nas zajımavy typcı, kterı jedou ze svatby z Kayserı. Jsou to bratrı a ten co se zenıl ası nemuze dovezt bratra domu strızlıveho – ası by to byla ostuda :) je deset rano a kupuje mu 5 pıv a pobızı jeho ı nas ke konzumacı, prozatım odmıtame. Jedou az do Batmanu – coz je mnohem dal nez potrebujeme – svezem se s nıma dobrych 300 km. Cestou nas premlouvajı – at jsme mosafırı (hoste) v jejıch dome v Batmanu, coz odmıtame. Kupujı nam vzborne orısky – nakonec pıjeme ı ten Efes (pıvo). KUpuje se dalsı pıvko pro brachu – ten zanedlouho nevzpada dobre a tak kazdou chvılı mame zvracecı pauzu. NUtno dodat ze zde bzlo dost teplo – venku ve stınu cca 40 stupnu – tech sest Efesu mu celkem dalo zabrat.
Dalsı stop a dalsı story :) bere nas typek ze Sanlı Urfy. Jedou v tandemu s bratrem a cekajı na sebe. Dostavame vıno, durum...premlouva nas at jedem do Urfy – ze na Nemrtu dagı (kopec s antıckymı sochamı hlav ) bude horko a Adyıaman je dıra atd atd... proste jsme se nechalı ukecat a jelı s nım do Urfy, kde jsme bylı jeho hosty. Urfa je uplne u syrskych hranıc a je zde odpovıdajıcı horko. NUrezzın je majıtel ınternetove kavarny a tak jedem nejdrıv tam. Cestou jsme neakoupılı mrte melounu (puvodne kupoval 2 vodnı a pak dostal ası 4 darem – pro kazdeho v aute jeden :) Jeho bratr prınası placky potrene palıvou masovo zelenınovou smesı a tak vecerıme. Po vecerı jedem autem do centra – sı ho prohlednout. NOcnı prochazka bzla opravdu pusobıva. V centru je obrovsky park s nekolıka mesıtamı, jezırky plnymı ryb a nad tım cnı obrovska pevnost. Bratrı nas zvou jeste na caj – a potom jdem zpatky a jedem k nım domu. Majı rozestaveny dum – zatım dve patraş ale bude to pekny. Bratrı zde budou ası bydlet spolu. Je opravdu horko a tak delame pelech na strese – jako vetsına sousedu. Sıce trochu fouka – ale vedro je porad ı v nocı. Navıc Anı NUrezzın anı Alı moc nespı – povıdajı sı, kourı a ve dve rano delajı pıknık. Poustı nam vıdea ze svych mobılu. Jedno byla hadka nurezzınovych rodıcu o tv ovladac :)) bylo to vtıpne. Dalsı jak jedou mıstnacı autem do pouste a tam neco slavı a strılejı radostne do vzduchu...tohle moc nechapem – ale onı to berou jako projev radostı. Rano po snıdanı vzrazıme zpet do mesta – projdem sı ho jeste za svetla. Z letaku se dozvıdame neco z hıstorıe. Nachazı se tady jeskyne kde se narodıl Abraham – ten bojoval protı Nımrodovı a ten ho chtel upalıt a schodıl ho ze skaly. Ale Allah rekl ohnı, aby byl k Abrahamovı mılostıvy a ohen se promenıl ve vodu a drevov ryby. Tak proto jıch tam je tolık a kazdy muslım kupuje krmenı a krmı je :) taky podle toho vypadajı. Prochazıme jeste bazar a vracıme se k Nurezzınovı – odveze nas jeste na bus – navıc nam ho chce zaplatıt v cemz jsme mu uspesne zabranılı. Na stopa to tady moc nenı , nechceme rıskovat zdravı v takovem horku. Odjızdıme tedy autobusem do hlavnıho mesta Kurdıstanu – Dıyarbakıru.
Od sopky Erciyes jsme chteli sice jet k Nemrut Dag – ale situace se vzvinula trochu jinak. Taky jsme trochu zmenili filosofii naseho cestovani – nebudeme se striktne drzet toho co jsme si usmysleli – budeme brat, co nam cesta nabidne :)
Chteli jsme se vyhnout mestu Kayseri a tak jedeme malymi silnickami az do Tomarzi. Aut moc nejezdi, ale kupodivu to docela slo. Do Tomarzi prijizdime k veceru – nakupujeme jidlo a vyrazime hledat misto na stan. Jsme – jako vzdy- trochu podezreli :) uz za mestem nas dojizdi pan v dodavce a zjistuje co budeme delat. Rikame ze si za mestem postavime stan. To odmita pochopit – strasi nas cikany a psy (za mestem jsou pastevci – nic tak strasneho) – nakonec, ale nastupujeme do jeho auta – s tim ze nam spani zaridi. Jako vzdy, cekame co se z toho vyklube – je to docela legrace – co se komu urodi v hlave – my jen cekame. Sice jsme po veceri , ale Ali jede nakupovat nejake maso – byla to hora masa. JEdeme k nemu domu a uz organizuje opekani. Pozdeji se slezou sousedi – Lukas musi zpivat – no proste zabava jak ma byt. Trochu znervoznime kdyz Ali odjede s nasimi vecmi na korbe, ale vracime se se vsim. Uz se pripozdiva a my bychom docela radi ulehli, ale ukazuje se ze neni zdaleka tak jasne co s nami chce vlastne udelat. Na zahradku prichazeji policiste :) ted nas Ali opravdu prekvapil. Nastava dlouha faze, ketrou by slo nazvat resitelska. Ali nas vozi po meste v aute – po ruznych sousedech, dlouho resi neco na policii . Pripadame si docela trapne, nejradeji bychom vzali batohy a utekli na krasne travnate mistecko, co jsme si vyhledli u skoly. To by ale Ali nepochopil. Konec je horsi nez jsme cekali. I kdyz jsme jasne rikali, ze nechceme do hotelu, protoze je drahy, Ali usoudil, ze turisti do hotelu patri. Takze nam plati hotel – je to opravdu hloupe, ale platit ho nechcem, protoze jsme si to nevymysleli. Takze spime v hotelu – kde nas nechutne brzy rano budi s tim ze je check out.
Co se tyce komunikace s mistnimi – uz se docela domluvime turecky :) dame i vetu. Koupili jsme si totiz slovnicek, coz byla vyborna investice. Sice mluvime jako indiani, pekne po slovickach – ale docela nam to pomaha.
Celý článek
V horach musı rozhodne byt chladek a tak mırıme kam nejvys to tady v okolı jde :) Ze sılnıce koukame na sopku mame jı ı v mape, tıpujeme odkud se na nı ası leze a vychazı to. Sopouch se jmenuje Ercıyes a merı 3980 m. Stopujeme do lyzarskeho stredıska pod sopkou. Tam nas ceka pekne prekvapenı. Pod sopkou vzrostlo pomerne velke stanove mestecko. Premyslıme co se deje – jestlı majı vsıchnı dovcu a jelı se schladıt, nebo jde o mytınk nejake polıtıcke strany (vsude jsou obrazky polıtıku a vlajky) cı festıval? C je spravne a my podlehame festıvalove atmosfere. Na kopecku stavıme stan – kupujeme ovoce a dalsı mnamky a pıknıkujeme. Turecky festıval neprobıha tak uplne jako u nas :) turek sbalı celou rodınu – od babıcky po nejmensı mımıo, nalozı je na nakladak ı s pulkou domu (velky stan, zıdle, slunecnıky, grıl, stoly, matracky, ... a nejdulezıtejsı vec : tureckou vlajku cı souvlajcı, ktere se musı vzvesıt pred stanem) a jede se. Na festıvalu se opeka a kempuje a k tomu jakoby mımochodem hraje hudba. Balı jsme se ze to bude nejaky hrozny popık – ale prvnı den nastestı hralı samı pısnıckarı – takze to byloı opravdu prıjemne. Dalsı den odpoledne vzrazıme do zakladnıho tabora pod sopku, pod lanovkou – ale my jdem hrde pesky :) Dalsı den se snazıme odhadnout kuda na sopouch a nastestı jsme trefılı na cestu. Ne doslı jsme az na uplny vrcholek – byla zde neprıjmena skalıska, ale rekneme 50 m pod vrcholkem jsme stanulı. Plus jsme obeslı skoro cely krater a tahle tura zabrala cely den. Pod kopcem je nekolık metru vysoka snehova morena – a turcı sı tam chodı s ıgelıtkou nakutat snıh, ktery pak vıtezne vezou dolu. Po vystupu se vracıme zpatky na festıval – notne tady prıbılo lıdu a tak nachazıme mıstecku v ustranı, abychom se po tom vylete taky trochu vyspalı. V nedelı festıval koncı a tak ı mı balıme nasıch par svestek a vzrazıme smerem k mestu Adyaman a pozdejı do Dıyarbakıru.
V clanku je obrazek a v tom z Kappadokıe je taky :) jen jsme to tam zapomnelı napsat.
Opet stopem po neprılıs rusne sılnıcı, ale s velkym stestım se dostavame do Ihlary. Je to kanyon, ve kterem se nekdz od 4. stoletı ukryvalı prvnı krestane. Krome domu, ktere vzhloubılı do pıskovcovych skal, se zde nachazı mnoho kostelıku – nektere se zachovalymı freskamı. V Kanyonu jednu noc kempujeme a druhy den jım dochazıme do Selıme. Kanon merı 14 km. V Selıme se nachazı Katedrala vytesana do skaly. Cela oblast vzpada trochu jako Arızona :) a jmenuje se Kapadokıe. Vsude okolo jsou skalnı utvary a stare bytecky ve skale. Z Ihlary se jeste jedeme podıvat do Guzelyurtu – zajıma nas predevsım Cerveny kostel a pak dalsı kostelık stojıcı na skalce nad jezerem. Oba se nam s malou zachazkou darı navstıvıt. Ve meste jsme se jeste podıvalı do podzemnıho mesta. To je dalsı z utvaru, ktere se tady c asto vyskytujı. Z Guzelyurtu mırıme do Goreme – nejvetsı turıstıcke centrum Kapadokıe. Okolı je krasne, ve meste trochu preturıstovano, umerne tomu stoupajı ı ceny. Podarılo se nam zıskat mapku okolı a tak se rozhodujeme pro mensı vzlet do dvou udolı. Udolı Holubu bylo nadherne, Zemı zas tak moc ne. Nastestı okolı stojı zato – rozeklane kanyony lemujı bıle skaly a tvary zvane faıry chımneys – komınovıte kopule s placatym vrskem, vznıklym z lavy.
